S těmito slovy jsme vstupovali s dětmi do temné hodinky s nevidomým průvodcem. 

Mohli jsme si vyzkoušet, jaké je používat pouze 4 smysly.  Poznali jsme úplně jiný život. Vyzkoušeli jsme se pohybovat  se  v bytě, přírodě, ale i velkoměstě.  Pochopit, jaké to je když vás někdo vede a vy nevíte kam? Jaké je to nakupovat, když nevíte co ? Jaké pocity prožívají slepci, když je někdo čapne a ani nechtějí pomoci. Jaké je to šlápnout do psího lejna či narazit hlavou do otevřeného okna.

Člověku se to zdá děsivé, klade si otázky , zda je lepší oslepnout či nevidět od narození.  Jak se slepci cítí ? Co prožívají? O co jsou ochuzeni? Jak s jim žije ?

Tma nebyla úplná tma a  pocity jsme také neměli černé. Má dcerka dokonce pronesla větu, že si  odpočinula od ostatních ruchů a podnět1u, které jí v běžném životě rozptylují.

Hláška mého syna :“ Mami já se nemůžu zorientovat“, mě také dost pobavila.

 Pozitivní průvodce  Ondřej nás provedl nejen výstavou ,ale také nám ukázal, že neřeší spousty věcí a starostí, co řešíme my , kteří máme všech 5 smyslů.  

Bere život, tak jak je a snaží se ho žít.

Hodně jsme se nasmáli a užili  si společný večer a dokonce zjistili , že náš průvodce bydlí ve stejném městě jako my.

Byla jsem překvapená, jaké děti napadaly chytré otázky a jak se cítí a o čem přemýšlí.

Otevřelo jim to oči.