Letošní dovolenou jsme trávili v Čechách. Měli jsme možnost jet na Vysočinu na chalupu, kam jsem jezdila se svými bratry a bratranci jako malá. A bylo to to nejlepší, co jsem ve svém dětství mohla prožít.
Babička s dědou nám nechali absolutní svobodu. Jezdili jsme na kole do místního obchůdku, kde to vonělo rohlíky. Lezli jsme po stromech a smetištích, kde jsme hledali poklady. Klouzali se na stozích slámy a, asi bych to neměla psát, kradli jsme jablka a jiné dobroty v cizích zahradách. Děda a babička byli ti nej nej na světě.

Aktuálně jak to teď chodí

Dnešní děti tráví léto většinou na táborech, sportovních soustředěních, u moře. Možností je mnoho, až nám z toho hlava přechází. Ale upřímně, méně je někdy více. V současné době moc neexistuje, že si děti hrají někde před domem s kamarády na schovávanou. Nebo aby se jen tak plácaly. Nechci žehrat na současnost a být zatrpklá a tvrdit, jak to dříve bylo lepší. Každá doba má své klady a zápory. Na výběr máme opravdu spoustu možností, a proto si myslím, že se v tom dospělí tak trochu ztrácí.
Obecná úzkost a tendence bezpečnosti v naší společnosti nás převálcovala. Chceme pro své děti to nejlepší, nejhezčí, nejbezpečnější. Rodiče, kteří se příliš bojí o své děti, vychovávají nesamostatné a nezodpovědné jedince. Začíná to už bohužel od miminek a pokračuje do puberty.

Zamyslete se. Mají vaše děti doma nějakou povinnost?

Opět si chci připomenout, co mi říkávala moje babička. S dětmi se musí jednat rovnocenně, důvěřovat jim. Všemu rozumí. Také není třeba, aby měly všechno, co chtějí. Jako děti jsme mohly klidně řezat dřevo, jezdit samy na nákup, být samy doma. Kromě úkolů do školy jsme doma měly své povinnosti a pomáhaly jsme rodičům. Současní rodiče jsou ve stresu a bojí se. Někdy mám pocit, že nechtít nic po dětech je skoro standard.

Proč se vlastně jako rodiče bojíme?
– Jezdí více aut.
– Bojíme se lidí.
– Drogy jsou dostupné až příliš snadno.
– Bojíme se opakovat chyby svých rodičů.
– Bojíme se, abychom jako rodiče obstáli.
Myslím, že to máme ve své hlavě, a když budeme dětem důvěřovat, určitě jsou schopné mnoho věcí zvládnout samy. Musíme se ovšem přestat bát my.

To tedy ne!

Zněla první slova puberťáků, když jsme jim oznámili, že jedeme na roubenku, kam je zakázáno vzít technické vymoženosti. „Nikam nejedeme! Bez mobilu to bude pěknej vopruz.“ Nevím, jak jsme to dokázali, ale nakonec souhlasili, nasedli do auta a odjížděli s námi. Cíleně jsem si zakázala dětem vymýšlet program. Jako pedagog toho mám za rok až dost.

Proč ten nápad?

Za celý školní rok jsou děti unavené nejen ze školy, ale také ze všech aktivit a sportů. Neorganizovaná hra s kamarády a pohyb v přírodě má pro děti mnoho pozitiv. Lelkovat a nudit se je pro rozvoj dětí také dost důležité. Nuda nás přiměje k hledání toho, co vlastně opravdu chceme. Hledáme, co by nás bavilo.
Věková kategorie byla velmi rozdílná, od 4 do 14 let. Tak jsem se musela malinko zamyslet, jak na to, abychom těch 7 dní s manželem a dětmi zvládli.
Starší kluci objevili místní pekárnu, tak do ní denně jezdili pro čerstvé pečivo na kole. Po cestě zažili párkrát píchnuté kolo a museli si poradit, jak se dopraví 20 km zpět na chaloupku. Také potkali stařenku, které opravili ohradník pro krávy a jeli jí nakupit.
Malé děti si hrály kolem chalupy. Objevily stromy, na které si natloukly prkna a vytvořily domeček. Za mě jsme mívali na třešni království, kde se odehrávalo naše dětství. Děti si to našly samy a samy vymyslely. Na místním koupališti, kde strávily celé odpoledne, řádily na voru a k večeru byla nejlepší zábava hrát na schovávanou nebo Dostihy a sázky, u kterých se sešli všichni a klidně vydrželi až 6 hodin. Obejít sám chalupu po tmě bylo pro ně dobrodružství a překonání vlastního strachu.
Společně jsme vařili jak na kamnech, tak na ohni v polní kuchyni. Děti pomáhaly hrabat listí, loupat brambory. Učily se střílet ze vzduchovky na terč a užívaly si jízdy na kole.

7 dní se 7 dětmi

Pro mne moc poučný týden. Co jsem si z toho odnesla? Dnešní děti jsou stejné jako my, jen to mají vlastně těžší, protože mají velký výběr a moc péče. Když se my rodiče přestaneme bát a dáme dětem svobodu, zodpovědnost a trochu nudy, je to dle mého to nejlepší, co jim můžeme předat.